Město soch

1. října 2011 v 13:51 | Jannie |  Jednorázové

Napadla mě taková jednoduchá jednorázovka na úvod.Přečtěte si ji a posuďte.





Město je v mlze, jen prázdné tváře pozorují ten svět...

Tmavovlasá dívka procházela městem a smutně se rozhlížela po liduprázdných ulicích.Nikde nebylo ani živáčka.Veškerý život zmizel kdovíkam.Ulicemi se již neproplétala kopa lidí jako obratní hádci, z nichž každý mířil na jiné místo.Pouliční prodavači již nepokřikovali řečičky o kvalitách svého zboží, na ulicích nejezdili auta, nebyly zácpy a ani hlučně neprojížděli autobusy plné otráveného žactva.

Ani ty kočky už nemňoukaly na střechách, nepoletovalo ptactvo, otravný hmyz potajnu nepopíjel krev svým obětem.Veškeré zastupitelstvo živočišné říše zmizelo, jak lidé tak zvěř.Zůstaly jen prázdné domy a tichý vítr, který skučel v útrobách města.

Zbyla jenom černovlasá dívka, jež se marně snažila naleznout jakékoliv známky života.Šeptala neslyšná slova, avšak odpovědí jí byl pouze vítr a lehké šumění trávy a listů stromů.Město jednoduše pozbylo veškerého života.

Vzduchem se táhl smutek a zápach zoufalství byl cítit všude.

Město je v mlze, kdo obrátí ten smutek v prach...

Dívka se cítila sama a tak zajásala, když na kraji ulice zahlédla postavu.Byla to však jenom socha, jež zdobila okraj chodníku.Byla z černého mramoru, protkaná bílými žilkami.

Město bez života, jen plné kamene...

Byl to anděl.Dominatní černá křídla měl zeširoka roztažená, tmavé vlasy splývaly podél ostře řezaného obličeje, jenž byl stáhnutý do bolestné grimasy.Skelné oči na dívku smutně hleděly, ruce měl sepjaté v prosícím gestu, přitisknuté ke rtům.Anděl stál v poněkud skrčené póze, svalnaté tělo halilo pouze tmavé roucho, za opaskem vězel těžký meč.

Dívce se z pohledu na sochu udělalo mdlo.

Je mu tak podobný...

V očích jí zaštípaly slané slzy a ona je nechala skanout po bledých tvářích.Ze srdcervoucím vzlyknutím natáhla ruku a pohladila lesklou a dokonale hladkou tvář sochy.

Město je v mlze, jen dotykem jej probudíš...

Černý mramor se zableskl pod paprsky slunce, které vykouklo zpod mraků a osvítilo dívčinu jemnou pokožku.

Vzápětí už na okraji ulice stály sochy dvě.Jedna s obrovskými roztaženými křídly smutně hleděla na tu druhou, jež ji kamennými prsty hladila po tváři a z mramorových očí stále kanula slza, kterou nikdy nestihla proplakat.

Město je v mlze, jsme na konci a nikdo nás už nespasí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sardulinka Sardulinka | 2. října 2011 v 10:18 | Reagovat

Je to trochu... deprimující, ale vážně velmi dobré

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama