Zůstanu, navždy - 5.kapitola

30. prosince 2011 v 20:02 | Jannie |  Zůstanu, navždy

Naše milá Ella mě přinutila napsat další kapitolu a tak ji sem prostě dávám. Bylo to ve spěchu, páč sem chce jít moje drahá máti a tak neručím za chyby.Páá





Ema seděla na lavičce před parkem a zamyšleně civěla před sebe. Od děsivé nehody, kterou zažila v parku, uplynuly dva měsíce. Dívka se z toho stále nemohla vzpamatovat. V noci se jí zdálo o temných procházkách v parku. Sny pokaždé skončily tím, že Ema našla nečí tělo. Ve snech se jí promítaly různé tváře, nejčastěji však právě Davidova. Slýchávala jeho zděšený šepot.
"Emo..."
Když ji prosil, o záchranu nebo aby to ukončila. Ten zmučený šepot slýchávala vždycky, když se kolem ní rozlehlo ticho. Častokrát seděla ve svém pokojíku u topení, objímala se pažemi, třásla se a plakala. Když cítila výraznější vůni, vždycky se jí tam přimíchala i pachuť železe. Z Davidovy krve. O svých potížích nikomu neřekla, jen s Míšou někdy prohodila pár slov. Byly si od toho okamžiku nějakým způsobem blízké. Zažily stejné trauma, věc, na kterou nikdy nezapomenou, ale Míša přiznávala, že ona je na tom ještě dobře. Svěřila se Emě, že pár dní po té hrůzné zkušenosti nemohla zamhouřit oka, ale další potíže neměla. Proč se tedy Ema potácí po světe jako tělo bez duše a jen na ní zůstalo ono těžké břemeno?
Popravdě záviděla Míšin klid a to jak rychle se zase vrátila do normálu. Ona nemohla. Nešlo to. Lucka se zhrozila, když se to dozvěděla, a pokoušela se být Emě oporou. Ona ale z nějakého důvodu její pomoc odmítala. Často byla sama, někdy dost nevrlá, takže se s ní Lucka bavila velice opatrně. Dokonce jí ani neřekla, že chodí s Tomášem, což dívku zamrzelo. Byly nejlepší kamarádky. Měla právo se to dozvědět jako první. Jenže... Lucka měla z nějakého důvodu jiný názor.
Tolikrát se ji snažila vytáhnout do společnosti, aby Ema nebyla sama. Tolikrát jí volala, jak se jí daří a Ema jí to po pár větách položila. Mrzelo ji, že se tak chová ke své nejlepší kamarádce, ale..nemohla jinak.
Byla s Davidem nějakým způsobem spjatá. Cítila jeho bolest, jeho nevědomost. Cítila jeho bezmocnost. Kupodivu za ním do nemocnice nezašla .Nebyla ještě připravená na to, aby ho viděla. Ani teď, kdy už se od mámy dověděla, která se zase dověděla od Davidovi mámy, že ho brzy propustí.
Připadala si, jako kdyby jí někdo vrazil do hrudi nůž a udělal stejné tři rány, které vězely v Davidově břiše. Připadala si neschopná, že tuto situaci nedokáže zvládnout. Jenže vzpomínky se nedaly vymazat a čas se nedal vrátit. Nic nemohla změnit.
Ten den ji Lucka znovu lákala ven.
"Mohly bychom si vyrazit do kina, nebo dokonce do divadla, bruslit nebo tak. Potom na horkou čokoládu...Taková dámská jízda. Jako vždycky."
Emě blesklo hlavou jejich poslední takové setkání. Bylo to ještě koncem prázdnin. Sešly se na okraji parku, koupily si zmrzlinu, pak šly nakupovat. Užívaly si slunečného dne spolu, jen ony dvě a čokoládová zmrzlita, kalorie ať vezme čert. Pak šly do kina a měly se fajn. Ta vzpomínka jí připadala jako vzdálená minulost. Zastrčená někde vzadu v její paměti, bezostyšně chátrala. Ema se zastyděla. Nikdy dřív nebyla k okolí tak lhostejná jako právě teď. A ještě hůř, že zrovna i na Lucku. Ona si to nezasloužila.
"Tak dobře." přikývla a pokusila se o úsměv. Lucka se na ni zazubila a zuřivě ji objala kolem ramen.
"Ach, jsem tak ráda, že jsi zpátky Em. Tak strašně moc mi chyběl ten tvůj dokonalý úsměv." švitořila a pak se roztančila po chodbě, kde zrovna stály. Procházející druhačky se okamžitě rozchichotaly a začaly si na ni ukazovat. Ema se na ně nedokázala mračit, protože pohled na balancující kamarádku ji rozesmál. První upřímný smích, poblahopřála si a v duchu zaškrtla políčko na pomyslném seznamu. První schůzka s kamarádkou...
Lucka byla tak rozradostněná, že samým štěstím přiskočila k první profesorce, kterou uviděla, vtiskla jí na líčko pusu a pak řekla: "Já vás mám tak ráda!"
Na(ne)štěstí šlo o megeru třídní, která se zatvářila nejdříve překvapeně a potom se zamračila.
"Svoje výlevy euforie si laskavě nechte pro sebe." procedila mezi zuby a pak pokračovala v cestě.
Ema však na její tváři spatřila mírný úsměv a ještě slyšela jak si mumlá:
"Ach ta mládež..."
A tak to tedy bylo. Proto ted Ema seděla na lavičce u parku a čekala. Čekala na Lucku, aby společně vyrazily do kina. A aby se Ema vzpamatovala.
Dívka si poposedla na tvrdém a chladném dřevě a dala nohu přes nohu. Sepjala své drobné dlaně v klíně a upřela na ně svůj pohled. Chvíli jen tak nečinně zírala na drobnou dírku v plátěné rukavičce a pak zvedla pohled právě včas, aby spatřila stříbrnou mazdu zajíždět za roh budovy naproti parku. A tam, v onom stříbrném autě seděl David. Civěl z okna přímo na ni. A v tom pohledu bylo všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | 30. prosince 2011 v 20:11 | Reagovat

Vždycky zkončíš v tom nejlepším! :D Ale jinak je to velmi povedené. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat!

2 Jannie Jannie | Web | 31. prosince 2011 v 10:10 | Reagovat

[1]: Já vím :D Díky

3 Sardulinka Sardulinka | 31. prosince 2011 v 16:40 | Reagovat

Parádní díl, těším se na další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama