Naposled

23. ledna 2012 v 18:31 | Jannie |  Jednorázové

Stvořená v hodině občanky :D první jednorázovka roku 2012




"Teď vás uspím." uslyšel měkký ženský hlas. Zamžikal víčky a malátně nastavil paži, připravil se na bolestivé píchnutí jehly. Koutkem oka sledoval mladou zdravotní sestřičku, jak nabírá do injekční stříkačky z nádobky průhlednou tekutinu.
"Co to se mnou udělá?" zeptal se roztřeseným hlasem a sledoval ji roztěkanýma očima. Byla velice hezká. V drobném obličejíku se leskly veliké hnědé oči, tmavé vlasy měla sepnuté do drdůlku. Byla nevysoká a štíhlá. Nemohla být o moc mladší než on. Vlastně měl pocit, že věkově jsou si rovni.
"Budete spát." odpověděla zkušeně a vyzkoušela stříkačku, zda funguje. Váhavě na něj pohlédla a usmála se. Zdálo se mu, že si jej prohlíží.
"Jak dlouho?" zachropěl a musel si pracně odkašlat. V ústech pocítil pachuť krve a věděl, že už mu mnoho času nezbývá. Její úsměv se změnil ve smutný a ona mu jemně namasírovala ztuhlou paži.
"Moc dlouho." řekla jen a natáhla se pro jehlu. Zadržel ji mírným stiskem prstů, které byly příliš slabé na to, aby jí mohly jakkoliv ublížit. Jejich oči se střetly a on pocítil příval ryzího smutku a beznaděje. Co se stane, až usne? Co se stane, až se probudí?
"Uvidím vás ještě někdy?"
Při té větě ho zalil všudypřítomný chlad. Hlas se mu zlomil na posledním slově. Nevěděl z čeho má takový strach. Snad se bál samoty, světa, ve kterém se ocitne. A hlavně doby, kterou tam stráví.
"To netuším." odpověděla monotóně, ale nevytrhla se z jeho sevření. Uchopil její dlaň do natažené ruky a bříšky prstů přejížděl po jejích. Sledoval přitom jemnou bledou kůži, jak se pod jeho dotykem napíná. Vypadala nemocně.
"Já umírám...Přál bych si... Naposled..." sotva ze sebe tu větu vydávil. Rozkašlal se dusivými vzlyky, musel si dát druhou dlaň před ústa, aby kolem nevyprskl krev, která se mu drala z nezdravých plic.
Když záchvat ustal, otřel si rty hřbetem dlaně. Mladá sestřička mu beze slova podala sklenici vody. Vypláchl si ústa. Ustaraně ho sledovala. Stále jí lehce svíral prsty, z nichž do něj proudilo uspávající teplo.I když měl na sobě teplý župan a jednu hřejivou pokrývku, stále ho mrazily končetiny. Jenže když jej držela, připadal si naprosto spokojený. Ani bolest v plicích už ho tolik netrápila. Jako by ji vůbec nevnímal.
Sestřička navázala na předešlou konverzaci.
"Co byste si přál?" špitla tiše. Najednou bylo vše tak důvěrné.
Muž odložil sklenici na noční stolek a přitom se bolestivě zašklebil.Unaveně vydechl.
"Čekají mě poslední minuty mého života. Chtěl bych rodinu, práci, děti...kdybych vrátil čas, zařídil bych všechno jinak. Méně bych lpěl na pravidlech a více se odvázal. Více žil." svěřoval se.
"Já vás chápu." řekla a kupodivu to znělo přesvědčivě. Věděla, o čem mluvil.
"Chápete?" nechápal.
V očích se jí zablýsklo.
"Nedávno mi umřela maminka... Chovala jsem se k ní vždycky ošklivě. Tehdy jsem si přála, abych mohla vrátit čas a omluvit se jí. Říct jí, jak moc ji mám ráda a že je mi to všechno tak líto."
Hlasem jí prosakoval smutek a ona se mu vykroutila. Otočila se, aby neviděl co dělá. Vypadalo to, že si dlaněmi utírá oči. Přitom si mumlala něco, čemu přesně nerozumněl, ale znělo to jako už brzo mami...se ti omluvím...
"Slečno..." zaskřehotal a udivil se, jak moc jeho hlas selhává. Tak málo času mu zbylo.
"Měla bych vám píchnout tu injekci. Měla jsem to udělat již před deseti minutami. Ne se tady s vámi vybavovat." prohlásila nekompropisně a natahovala se po dlouhé jehle.
"Počkejte..." stěží slyšel svůj hlas. Natáhl k ní dlaň.
Otočila se k němu, elegantní obočí nakrčené, rty pevně semknuté k sobě.
"Pane...mám svoje povinnosti. Musím se věnovat i jiným pacientům. Ráda bych si vykonala svoje a pak-"
Přerušil ji.
"Prosím...jen jedinou věc..."
Tvářila se, že se zviklat nenechá, ale po chvíli přemýšlení, kdy její unavené oči putovaly po jeho obličeji, polevila.
Položila injekci na místo a přistoupila k němu.
"Jen na chvíli...nuže...co potřebujete?" pvyzvala ho a pevně semkla rty.
Muž zakašlal, pak nabral dech.
"Nevěřím, že narkózu přežiju... Přál bych si jenom jednu věc."
Mladá sestřička něžněla, laskavým pohledem muže na lůžku pobízela, aby pokračoval. Z drdolu se jí uvolnil jeden tmavý pramen a visel jí přes oči. Zřejmě si ho vůbec nevšímala a upřeně civěla do mužových očí.
Chvíli váhal, ale pak vyslovil svoji prosbu.
"Polibte mě, prosím. Naposledy. Byl bych vám vděčný... Moc."
Mladá žena ho sledovala s udiveně zdviženým obočím, ale nezačala křičet ani se divoce vzpírat. Jen jej pozorovala a něco hledala v jeho obličeji. Snad potvrzení, že si z ní netropí žerty. Že to myslí naprosto vážně.
Netrvalo jí dlouho, než se rozhodla. Po nějaké chvíli bezeslova přistoupila o krůček blíž a přiložila svoji hebkou dlaň na mužovu tvář. I ten dotek rozlil do jeho těla spásné teplo a on se již netřásl zimou. Vděčně se na ni zadíval.
"Nebojíte se?" nedokázal se nezeptat. Mátla ho dívčina rozhodnost.
Zavrtěla hlavou. " Nakažení? Ne, toho se opravdu nebojím."
"Proč?"
Chvíli váhala.
"Jsem také.. nemocná. Ale jinak, než vy."
Možná by ji měl litovat, možná by jí měl říct, že je mu to líto. Ale čemu by to pomohlo? Chtěl teď myslet na jiné věci, než na svoji a její nemoc. Ať byla jakákoliv.
Přikryl svojí rozložitou dlaní tu její a druhou paží se pokusil zapřít a posadit se. Do plic mu vystřelila řezavá bolest, stěží se nadechl, ale i tak zadržel bolestivé syknutí. Domníval se, že něco tušila, ale jen mu hleděla do očí s takovým zvláštním pohledem a letmo se usmívala.
Když se dostal do dostatečně pohodlné polohy a přitom seděl, přitáhl si sestřičku blíž. Nebránila se dlouhé paži, která se jí ovinula kolem pasu ani druhé dlani, která ji pohladila po červeném líčku. Rozpačitě se sklonila a vtiskla mu letmý polibek na rty. Chvíli se nehýbala, pak odtáhla hlavu.
Muž se chraplavě rozesmál.
"To je všechno?"
"A ne snad?" bránila se ze zmateným úsměvem.
Místo odpovědi prudce, ale aby jí neublížil, trhl paží ona mu přistála na hrudi. Bezradně na něj vykulila oči, ale on nečekal. Vyhledal její rty a políbil ji. Snažil se veškeré požitky uložit do své paměti. Každý její dotek, nesmělé pohnutí rtů váhavý dotyk na své hrudi. Když ho obejmula a vzpamatovala se z náhlého přepadení, cítil se tak malátny, až to bolelo. Každá částečka jeho těla volala po spánku. Ale on nemohl. Chtěl si naposledy vychutnat tu lidskou, živočišnou vášeň, to naprosté souznění člověka s druhým. Tak, kam půjde, ona nebude. Nebude tam nikdo, kdo by mu připomněl, proč vlastně člověk žije. Pro lásku a pro ostatní. Každý někoho potřebuje. A on zrovna v tu chvíli potřeboval ji. Tak horoucně, až ho obestoupil smutek.
Naposledy se otřel svými rty o její a pak ji jemně odtáhl. Něžně ji pohladil po zardělém líčku a usmíval se štěstím, do očí mu vstoupili slzy.
"Kéž bychom se potkali o něco dříve." přál si a tím jí také děkoval.
Mladé ženě se také leskly oči a už podruhé si je otírala hřbetem ruky. Odstoupila kousek dál, ale nepřestávala držet jeho nataženou paži. Pak, opratrně aby se nepoškodila, vzala ze stolíku injekční stříkačku.
Muž se na ni líně usmál, ona mdle přikyvovala.
"Sbohem. Snad se ještě někdy potkáme." škytla a poslala mu smutný vzdušný polibek. Pak našla místo vhodné pro vpich a učinila, co bylo za potřebí.
Nemocný se na ni díval, před očima mu tancovaly odlesky světla a tajemné jiskřičky. V žilách ucítil vlažné teplo, které se mu jako adrenalin rozlévalo do těla a dávalo všem buňkám příkaz ke spánku. Víčka se mu klížila, ale on je odmítal zavřít. Sestřička odložila injekci a pevně stiskla jeho dlaň. A teprve až se mu podívala zpříma do očí, zavřel oči. Zima i strach i beznaděj zmizeli a zůstalo jen to teplo. Teplo, naděje a její milá tvář, která se mu navždy usadila v tom nejzazším koutku paměti. Nikdy nezapomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arwen Arwen | Web | 25. ledna 2012 v 15:29 | Reagovat

To je nádherné !!!!

2 Jannie Jannie | Web | 25. ledna 2012 v 16:55 | Reagovat

[1]: Děkuji :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama