Zůstanu, navždy - 9.kapitola

21. ledna 2012 v 20:16 | Jannie |  Zůstanu, navždy

Píšu rovnou od Elly. Bohužel mě přinutila k přidání další kapitoly, tak ať si to užije, nádhera :D Ať se líbí



"Takže on tě políbil a ty myslíš, že za odměnu?"
Lucka zamyšleně civěla před sebe a bříškem prstu přejížděla po struktuře dřeva na desce lavice. Světlé mikádko měla vyžehlené a ofinu zdobila velká spona s motýlem. Lucka se jí svěřila, že je to dárek od Tomáše. Byla štěstím bez sebe, že si pamatuje na to, jak moc se jí líbí motýli. Doma měla malou sbírku těchto okřídlených krasavců, kterou zdědila po zesnulém dědečkovi.
Zrovna obě seděly v prázdné třídě a povídaly si. Téměř pokaždé chodily do školy dříve, aby si pak před začátkem vyučování popovídaly a měly pro sebe klid.
"Možná si myslel, že po něm šílím jako ostatní a chtěl mi poděkovat tím nevhodnějším způsobem. Kdyby to tak bylo, jistě bych si to přála."
"A nepřála?"
"Ne, ale..." Ema se odmlčela a pod nátlakem Lucčina upřeného pohledu sklopila oči. Modré safíry se do ní opíraly.
"Ale?"
"Nebylo to nepříjemné. Jen...zvláštní."
Lucka se vševědoucně usmála a pokývala hlavou. Jistě myslela na svoje soukromí s Tomem a Ema jí nechtěla do těch vzpomínek zasahovat. Proto mlčela a jen ji pozorovala.
Po nějaké době začaly přicházet ostatní spolužačky. O něčem si vzrušeně povídaly a když uviděly Emu, tvářily se neutrálně. Teprve Míša, která se k nim přiřítila, dívkám vysvětlila, co se děje.
"Všechny jsou udělané z toho, že přišel David. V šatně na něj cukrovaly a culily se, jak je statečný a ignorovaly veškeré zmínky o tobě. Nány jedny. Copak nechápou, že o ně nejeví zájem?"
Poslední věta Emu znervóznila. Tím spíš, když na ni Míša spiklenecky mrkla a pousmála se.
"Ptal se mě, kde jsi." vysvětlila a dívka krvavě zrudla.
Lucka s Míšou se zachichotaly a pobaveně sledovaly její mučednický výraz. Ema se nemohla ubránit pocitu bezmocnosti. Co má teď proboha dělat. Lucka si všimla jejího pohledu a elegantní světlé obočí se vyhouplo vzhůru.
"Proč se tváříš tak kysele Em? Nejsi ráda?"
"Ne. Já...Nejspíš si u mě něco zapomněl..." vyhrkla dřív, než se stihla zabrzdit.
"On byl u tebe?" vyjekla Míša nadšeně a snažila se o tichý tón. To se jí však nepodařilo. Ostatní spolužačky se po skupince začaly zamračeně obracet.
Barva Eminých líček se téměř rovnala odstínu hlasu. Kousla se do rtu a sklopila pohled.
"No.. Přišel mi jen poděkovat za záchranu." huhlala. Byla si jistá, že jí to Míša ani za nic nespolkne, a taky měla pravdu. Spolužačka se zatvářila pochybovačně a pohlédla na Lucku, jako by u ní hledala ujištění.
"Hlavně to nikomu neříkej Míšo."sykla pouze Lucka.
Míša nebyla pověstná svým žvaněním všude kolem a když už něco vyšlo z jejích rtů, většinou se jen omylem prořekla. Ema tak mohla pouze doufat, že tentokrát se to nestane.
"Dobře." zazněla odpověď a Míša se taktně vzdálila, když viděla, jaké pohledy si dívky vyměňují.
Lucka otevřela pusu, aby něco řekla, ale zadržel ji pohled na dveře třídy. Ema k nim byla otočená zády, ale podle úzkostného výrazu v Lucčině obličeji poznala, kdo právě vešel do místnosti.
"Hlavně se neotáčej." nakázala jí kamarádka a Ema poslechla. Sevřela nabízenou dlaň a snažila se ovládnout divoce bušící srdce, rozbouřenou krev a hrdlo stažené strachem. Čeho se vlastně bála? Vždyť se už viděli a David jí dokonce "poděkoval". Neměla by proto necítit rozpaky? Neměla by se tvářit uvolněně a naprosto nezaujatě? Měla! Tak proč to takhle nedělá? Proč se bojí každého jeho pohledu?
Její čelo se vyhladilo, úsměv se roztáhl, oči se rozjasnily. Ema sebrala veškerou svou sílu a k Lucčinu překvapení se zvedla a otočila. Spatřila Davida jak sedí v lavici a povídá si s kamarády. Nejspíš vycítil její pohled a okamžitě se otočil. Střetli se pohledy a oba se na sebe usmáli. Dívka ucítila jemné mravenčení v břiše.
Ema se spokojeně sesunula na židli a Lucka na ni překvapeně civěla.
"Co je to s tebou? " podivila se.
Dívka pokrčila rameny a pousmála se. Gratulovala si ke svému výstupu a v žilách jí kolovala euforie a adrenalin.
Její radost však brzy pominula. Po příchodu matikářky se rozhostilo ticho, než zachrčel stařičký školní rozhlas a z něj se ozval ředitelův chraplavý hlas.
"Prosím slečnu Emu a pana Davida ze třetí cé, aby se ihned dostavili do ředitelny."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | 21. ledna 2012 v 20:34 | Reagovat

úžasné, jen to má jednu vadu. DÁVEJ SEM RYCHLEJI KAPITOLY!!!!!!!

2 Huyana Huyana | Web | 21. ledna 2012 v 21:13 | Reagovat

Hej presne...nemôžem sa dočkať ďalšej kapitoly! :D
Bože...tuším sa na tomto príbehu stávam závislá. :D

3 Jannie Jannie | 21. ledna 2012 v 21:27 | Reagovat

[2]: Jéé děkuju za tvoji chválu :D

4 Kulí♥ Kulí♥ | 17. února 2012 v 19:49 | Reagovat

Krásné!! Prosím napiš další kapitolu!! Já chci vidět co se stane v tý řiditelně prosím!!! :) Je to totiž úžasný napínávy! Prosím napiš ji co nejrychleji!! :)* Jinak píšeš úžasně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama