Kopretina- 9. kapitola

1. března 2012 v 19:15 | Ella |  Kopretina





,, Nino! Můžeš mi říct jak je možné, že jsi…!" zuří máma. ,, Proč jsi nám nic neřekla? Víš jaký jsme o tebe měli strach?" skoro brečí.



,, Potřebovala jsem vypadnout." Vzdychnu unaveně a ploužím se dál do pokoje. Matka mě pořád pronásleduje a mele si svou.
,, Takhle se nemůžeš chovat! Bezohledně! Já vím , že jsi mladá, ale tohle už je vrchol!" má pořád tendenci mi všechno diktovat.
,, Mami. Opakuju ti po dvacáté, jsem dospělá. Můžu si dělat co chci! Mám na to právo. Kdybych chtěla, odstěhuju se a ty si toho ani nevšimneš. To mi to jen zase vyčítáš, protože jsi si na mně jednou vzpomněla?" hájím se.
,, Ne! Měla jsem o tebe strach! Oskar by to nikdy neudělal." Stojí si na svém.
,, Teď ne! Ale když ještě neznal Sandru, tak by to udělal! Udělal! A víš proč?! Protože chtěl být svobodný! Ne vázaný! To jenom Sandra ho změnila! Celého! Úplně ho ovládá. Všechny vás ovládá!! Každého v této rodině! Jste jako její poslíčci! A proto jsem vypadala, nechci, aby mne ovládala! Ne ona!" všechno ze sebe dostanu. Máma jenom nestačí zírat. Vydechne šokovaně a zuřivě zamrká. Nevěřícně se na mne podívá a sáhne na čelo. Otočím se na patě a odkráčím do pokoje.
A za nic se omlouvat nebudu. Nebudu! Protože nemám za co!! Svoboda vlastního názoru. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc nenávidím Sandru a mámu. Později začnu proklínat i tátu a Oskara. Nakonec vytáhnu ze šuplíku cigarety a otevřu okno. Zapálím si, ale pak uvědomím jednu věc. Zavřu okno a kouřím si v pokoji. Nakonec vykouřím posledních pět cigaret a až pak kouř pustím ven. Všechno mi načichlo kouřem. Posadím se na postel a obličej dám do dlaní. Potřebuju někam vypadnout. Někam hodně daleko. Kde jsem dlouho nebyla, ale znám to tam. NĚKAM KDE NENÍ SANDRA. Jenže čím víc přemýšlím, tím míň věcí mě napadá.
,,Přece nemůže být všude." Šeptám si sama pro sebe. Jenže je. Kde se podívám tam je ona.
Nakonec se hystericky rozbrečím a ani nevím proč. A pak si nějakým záhadným způsobem vzpomenu na tetu a strýce v jednom zapadákově. Nevím, proč se mi ta myšlenka objevila, ale líbí se mi. Chvilku ještě přemýšlím a pak to vyřeším. Pojedu za nimi. Přespím tam pár nocí, popřemýšlím a rozhodnu se. Často jsem tam jezdívala jako malá. Pamatuji si pár míst a prolézaček, kde jsem jako malá trucovala. Hned mám lepší pohled na svět.
Nakonec se osprchuji, zkrášlím a sbalím. Když pak stojím před dveřmi do obýváku, pohrávám si s myšlenkou našim vůbec něco říct. Nakonec ale zvítězí nebe a já sebevědomě vejdu do obýváku. Máma sedí s brýlemi na očích na koženém křesle, Sandra leží na gauči a Oskar na zemi spravuje malý model letadla. Všichni o něčem divoce diskutují, ale když vidí mne, zmlknou. Máma se na mne podívá pře obroučky brýlí, jako by čekala na omluvu.
,, Pojedu k tetě Ince a ke strýcovi Tomášovi. Jen abyste věděli, a zase mi něco nevyčítali." Vydechnu.
,, Však si se před chvílí vrátila, ne?" ušklíbne se Sandra.
,, No to víš. Nechci sedět na zadku a ztloustnout. A pak třeba otěhotnět. Tak zdarte a bavte se tu. Jo, aby se neřeklo, dovezla jsem tomu děcku suvenýr. Pravý. " Vzpomenu si a hodím po Sandře černé morbidní dupačky. Podívá se na mne pohoršeně a pak radši mizím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jannie Jannie | Web | 1. března 2012 v 19:22 | Reagovat

Supéér! :D Hlavně jak do sebe ty dvě rýpají :D Doufám, že se Oscar jednou vzpamatuje :)) Super kapitola a přidej honem další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama