Zůstanu, navždy - 11.kapitola

16. května 2012 v 20:23 | Jannie |  Zůstanu, navždy
Po delší době další kapitola. Je poněkud zvláštní, tak to berte na vědomí :D




Ema přišla domů až navečer. Rozloučila se s Luckou a Tomášem a poté ještě nějaký čas bloumala po městě. Myšlenky se jí rojily v hlavě tak rychle, že si je ani nestíhala třídit. Pak zase mizely a ona si připadala bezradná. Je snad možné, že by měl Tomáš pravdu? Opravdu nešlo jen o nějaké spojení, ale o opravdovou lásku? O opravdový živoucí cit?
Ale ona to cítila. Cítila to pouto mezi nimi, citlivě vnímala jejich spojení, byla na něj téměř alergická. Chtěla a zároveň nechtěla být k někomu takto připoutaná. Avšak její pochybnosti pokaždé zahnala podivná potřeba něco o něm vědět. David se zkrátka stával její závislostí. Už se mu sotva dokázala vyhýbat.
Toto všechno si Ema uvědomila ještě než přišla k domu a tak nebylo divu, že si její hluboké zahloubanosti všichni všimli. Mamka se strachovala, že ji něco trápí, táta jedovatě prohlašoval, že ji určitě okouzlil ten neřád, co tu byl minule (sotva ho znal a už ho nazýval neřádem, toť nezapomenutelná schopnost rodičů odsoudit lidi ještě než je poznají) a sestřička Eliška se pochechtávala, že je zase myšlenkami mimo.
Ema se jim všem vymluvila na bolest hlavy a zavřela se u sebe v pokoji. Vlastně měli všichni pravdu. Trápila ji spousta věcí, byla mimo a možná i zamilovanost ji oslepila. Kéž by opět získala zrak! Kéž by opět byla svobodná a zbavila se těch sužujících pout horoucích citů. Cítila je? Ano, cítila je tak silně, cítila se tak zmatená, tak psychicky plná...
Bez večeře ulehla do postele. Zmítala se všemožnými myšlenkami a tak nebylo divu, že usnula až velice pozdě. Připadalo jí, že neuplynulo ani pět minut dlouho očekávaného odpočinku a už ji někdo opět budí. Bylo to jemné klepání, jako by nějaký zbloudilý ptáček klepal křídly do okenní tabulky. Dívka unaveně rozlepila víčka a prohlížela si zšeřelý pokoj. Za oknem spatřila stín. Byl vysoký a mohutný a ačkoliv tomu člověku neviděla do tváře, s jistotou věděla, kdo to je.
Vstala a přehodila přes sebe lehký župan. Při pohledu na budík zjistila, že spala pouhé dvě hodiny. Bylo půl čtvrté. Za oknem už se pomaličku všechno probouzelo. Ema se k němu tiše došourala a pomalu, aby nic nevrzalo, je otevřela. Naskytl se jí pohled do unavených modrých očí a vážného výrazu Davidovi tváře.
"Co tady děláš?" zeptala se ostře a uhnula pohledem před tím jeho, zkoumavým a pronikavým.
"Vyhýbáš se mi." postěžoval si místo odpovědi.
Mlčela.
"Proč?"
"Protože je mi bez tebe líp." zašeptala a v hrdlo se jí úzkostlivě třáslo. Až pozdě si uvědomila, že mu tím možná ublížila. Zvedla zrak a zjistila, že ten svůj upírá na lesknoucí se desku stolu a zatíná pěsti.
"Chtěl bych si s tebou promluvit. Protože jinak už to nevydržím."
"Odějdi Davide. Prosím." zaprosila úpěnlivě. V tu chvíli se jejich zraky střetly a udála se změna, na kterou Ema nikdy nezapoměla. Srdce se jí rozbušilo tak silně, až měla strach, že to uslyší celý svět. Krev v žilách se rozvařila horkostí, adrenalinem a touhou něco udělat, cokoliv, aby se události hnuly z místa. Ruce se jí neovladatelně roztřepaly. Dýchala trhaně a malátně, polykala doušky vzduchu jako pes lačnící po kuse masa a nemohla přestat. Nakonec se nadechla tak zhluboka až zachraptěla a třaslavým hlasem promluvila. V očích ji přitom pálily slzy.
"Já už chci, aby to všechno skončilo. Proč to nekončí? Proč tě musím milovat?"
Otočila se a vrhla se do měkkých peřin a polštářů. Přestože nezaslechla ani šelestnutí, zanedlouho jí něčí ruce otíraly z tváří horké slzy. Prsty byly velké, ale něžné. Bezděky se k dlani přivinula.
"Já tohle nechci."
"Co?" zašeptal a rozložil své velké tělo vedle ní. Neměla sílu mu v čemkoli zabránit.
"Být s tebou takhle spojená. To pouto mě vysiluje a... zabíjí." odpověděla podlomeným hlasem a odstrčila jeho ruku. Nebránil se tomu, avšak přemístil ji na její záda.
"Emo...co tě tak moc rozhořčuje? Že mě musíš milovat? Že se mě nedokážeš zbavit?" jeho slova vyzněla tak nějak podivně, že sotva dokázala určit, zda jsou nešťastná nebo lhostejná.
"Ano." řekla popravdě. "Rozhořčuje mě, že nemohu nic udělat. Jenom.. tě milovat."
Cítila, jak se na posteli posadil. Chvíli bylo ticho. A potom ji jeho ruce uchopili a zvedli k sobě. Pevně ji objal a horoucně hladil po vlasech. A Ema se mu nedokázala vymanit. Vnímala jeho vůni, jeho tělo a omámenost ji už neopustila.
"Já cítím to samé." uslyšela nakonec u svého ucha. Překvapeně mu pohlédla do očí. Nelhal.
"Co?"
"Už v nemocnici mě to...jaksi spoutalo. A potom...nedalo se to zastavit. Nejde to jinak. Zkrátka tě musím milovat. Cítím, že když to tak nebude, je to strašné provinění vůči osudu a všemu..."
Ema se smutně pousmála. "Osud si s námi zahrává. Ten my nepřelstíme."
"Ne." pokýval hlavou.
Hned na to se zvedl z postele, naposledy stiskl Emě dlaň a prolezl oknem zpátky ven. Tentokrát se mu to tak tiše nepodařilo, praštil se hlavou do okenní tabulky, avšak vzhledem k jeho tělesné výšce mu to dívka nemohla mít za zlé. Pousmála se a uvolnila nahromaděné napětí.
"Už půjdu. Dobrou noc Emo." řekl na rozloučenou. V jeho očích se lišácky zableklo a on odcházel pryč. Neuplynulo však ani deset sekund a dívka už běžela k oknu a tlumeně na Davida zavolala.
"Já si tohle nepřeji. Prostě...to přišlo samo. Takže si nemysli, že...že něco bude. Jen jsem ti to potřebovala říct."
Otočil se a zakřenil se na ni. "Nemyslím." řekl tónem, jež svědčil o opaku. Potom zmizel.
Ema zavřela okno a ulehla do postele. Ráno byla unavená a nevyspaná a věděla pouze, že to byl náramně podivný rozhovor.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | 28. května 2012 v 21:01 | Reagovat

Úžasné, báječné....piš to s menšími přestávkami :D

2 Jannie Jannie | Web | 30. května 2012 v 17:00 | Reagovat

No jasně .DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama