Nebuď labuť - "Měl by si někoho najít."

16. července 2012 v 21:16 | Jannie |  Nebuď labuť!
Konečně další díl Nebuď labuť. Tentokrát vám odhalím další příběhy Julie. Hezké počtení.

"Zlato, běž si odpočinout." ponouká mě už poněkolikáté táta, ale já si ho nevšímám a dál zamyšleně hledím do kuchařky. Za chvíli si povzdechne a nespokojeně zajede do obýváku. Usměji se a dál se věnuji svojí činosti, ostatně, jako každý den.
Táta dříve býval sportovcem, avšak jeho smělé plány vbrzku zkazila autonehoda jeho fotbalového týmu. Výsledkem byla poškozená mícha, s níž asi rok strávil v nemocnici. Řada nákladných operací v ničem nepomohly a on se s vědomím celoživotního uvěznění na vozíku vrátil domů. Pár týdnů nato mu lékaři zjistili rakovinu. Léčba byla náročná jak na otcův fyzický a psychycký stav, tak i na tloušťku jeho peněženky. Nakonec se z rakoviny dostal, ale už nikdy nebyl jako dřív. Zhubl a stal se z něj úplně jiný člověk. Uzavřel se do sebe a téměř s nikým kromě ní nekomunikoval.
Snad to bylo i dílem matčina odchodu, hned jakmile zjistila, že se má starat o mrzáka, ale otec se již nikdy zcela nevzpamatoval. Občas jí připadal narosto mimo a nevnímající, měla o něho strach.
"Měl by si někoho najít." bručím, když škrábu brambory a poté je krájím na tenké plátky a vkládám na plech. Její každodenní rutina.
Jakmile dorazila ze školy, musela uvařit oběd tátovi na další den. Také chodila nakupovat, na poštu a vyřizovala další pohledávky, které obyčejně vyřizovali rodiče. Musela zastat celou domácnost, protože nikdo jiný to dělat nemohl.
"Cože?" zahučí z vedlejší místnosti táta.
"Ale nic." zasměji se a pokračuju.
Můj život je natolik jiný, než životy spolužáků. Ti se o víkendech bavili na mejdanech, já prala prádlo, které se během týdne nahromadilo. Oni chodívali po škole do kin a barů, já doma vařila a uklízela. Málokdy jsem měla čas na učení, ale naštěstí jsem celkem inteligentní, takže všechno jsem utáhla na dvojky. Táta byl na mě pyšný...a matka mi všechno vyčítala. Všechno bylo natolik jiné. Já byla natolik jiná.
Ve třídě se se mnou baví jenom emo holka Hana, protože je stejně "divná" jako já a také Beth, i když toto přátelství mnohdy nechápu. Beth je tak šílená a ke mě se vůbec nehodí. Ale chápe mě. Avšak jinak se se mnou téměř nikdo nebaví. Protože jsem ta jiná.
Naději mi dodává také Alex. Jenže jeho vidím jen každý pátek ve výtvarce.
A to je můj život. Každodenní kolotoč událostí, každodenní rutina. Ale jsem vděčná, že táta žije. A že jsme tu jeden pro druhého. I tak se však cítím někdy osamělá. A dala bych ruku do ohně za to, že on taky. Bylo načase mu najít partnerku. Která by jej znovu vrátila do života, jenž byl pokroucený a nenaplněný.
"Ano." špitnu a šibalsky se zasměji. Když vložím plech s bramborami do trouby, vezmu si z lednice jogurt a posadím se vedle něj na gauč. Usměje se na mě a chvíli jen tak cívíme na televizní obrazovku, když mě znenadání uchopí za ruku.
"Volala mi máma." řekne tiše a hledí na mé drobné prsty. "Mrzí mě to."
"Myslela jsem, že spolu nemluvíte." žasnu.
"Nejspíš udělala výjmku, aby mě zase za něco odsoudila." uchechtne se.
"Ona si myslí, že jsi mi to zakázal?" nedokážu uveřit jeho slovům.
"Nejen to." povzdechne si, ale dál to nerozvádí. Rozhodnu se tedy nechat to být. "Neměla jsi to odříkat. Potřebuješ si odpočnout." Stisne mou ruku překvapivě silně, ale nejspíš to bude tím, že na to nejsem zvykla. Přesto se na něj vítězně usměji.
"Ona chce jenom spravit to co pokazila. Jenže střepy se sice dají k sobě, ale ty rýhy zůstanou."
Táta pokývá hlavou a na čele se mu objeví vrásky. Druhou ruku si položí na koleno a zarývá do něj nehty. Vím, o co se pokouší. Dělá to tak často. Doufá, že snad něco ucítí. Že ucítí bolest. A také to dělá tehdy, když vzpomíná na minulost a veškeré jeho činy mu připomenou jeho zranění. A pak se jede buď projet na čerstvý vzduch a vyčistit si hlavu, nebo všem pocitům podlehne a brečí.
"Nemysli na to tati." řeknu a pevně stisknu jeho dlaň. "Odpočinu si jinak. Nepotřebuju na to Paříž a luxusní hotel."
"Aspoň by ses podívala do světa. Zatímco se mnou..."
"Určitě se někdy podívám do světa." přeruším ho vesele. "A ty pojedeš se mnout."
Táta přikývne, ale stále smutně civí na své koleno. Vezmu do dlaní jeho obličej a roztáhnu mu ústa do širokého úsměvu.
"Usmívej se, sluší ti to víc." poučím ho, zvednu se a jdu zkontrolovat brambory v troubě.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caroline Caroline | Web | 16. července 2012 v 21:51 | Reagovat

Určitě vyzkoušej:) jen kdybych mohla ještě říct, tak být Tebou beru ten Nutri gloss (růžový) ten druhý mi trošku vysušil vlasy:/

2 Liss Liss | Web | 7. srpna 2012 v 21:15 | Reagovat

Povídka vypadá zajímavě. S politováním musím říct, že mi Elizabeth leze na nervy, ale tak už to chodí. Naopak Julie vypadá hodně slibně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama