Zůstanu, navždy - 14.kapitola

8. srpna 2012 v 11:18 | Jannie |  Zůstanu, navždy

Nějak jsem se vám rozepsala :DD Tak další kapitola je tu, sice trochu delší, ale nechtěla jsem ji rozdělovat na dvě části :))




Ema se po necelé hodině doploužila domů.Toulala se ještě po městě a nechala se odírat ledovým větrem. Brala to jako osobní trest. Dorazila s prokřehlými prsty, ošlehanými tvářemi a rudýma ušima. Jakmile za ní zabouchly dveře, zjevila se v předsíni mamka.

"Emo."
Dívka vzhlédla, ale pak hlavu ihned sklonila a předstírala, že si čistí jednu botu. Měla z chladného větru uslzenné oči, ale také občas uronila slzu.
"Co je?" zeptala se protivným hlasem. Slyšela matčino povzdechnutí.
"Máš v pokoji návštěvu."

Ema přikývla a dál předstírala čištění své boty. Když znovu vzhlédla, matka tam už nebyla. S podivnou zvědavostí přešla ke dveřím svého pokoje. Tak moc si přála, aby to byl David a řekl, že jí odpouští. Ale David to nebyl. Ema překvapeně vešla.

"Lucko?"
Kamarádka se povalovala na posteli a prohlížela si obálku knihy, již právě Ema četla.
"Nazdar, moje milá přítelkyně." pozdravila s lehkým úsměvem.
"Co tady děláš?"
Lucie odložila knihu a pohodila svým krátkým mikádkem. Pak se jí v tváři objevila lítost.

"Slyšela jsem váš rozhovor v šatně." vysvětlila, jako by šlo o naprosto normální věc a okamžitě Emu objala. Ta se jí v náručí rozplakala. "Zdá se, že ani nevíš, co máš cítit."

Dívka přikývla a tiše vzlykala. Slané slzy jí stékaly po tvářích a máčely Lucčino rameno.

"Vím jistě, že ho miluju. První jsem si myslela, že to nechci, že je to proti mé vůli, ale potom, co slyšel naši hádku a naštval se na mě, jsem si uvědomila, že mi schází. Chtěla jsem, aby to přešlo. Aby bylo všechno jako dřív. Bála jsem se tak moc jakékoliv změny, že jsem ho okamžitě zavrhla."

Znovu se rozplakala.
"Šššš." konejšila ji přítelkyně a hladila po vlasech. "Změny nejsou zase tak špatné. Všechno se spraví neboj."
"Nenávidí mě. Myslí si, že nechci, aby žil."
"Tak, popravdě se mu nedivím." řekla Lucka ošemetně. "Ale to, že ses mu omluvila, ho muselo nahlodat. Po čase pochopí, že jsi to nemyslela vážně."
"Ale po jak dlouhém čas?" zeptala se Ema zoufale. Připadala si jako chameleon, který místo barev neustále mění emoce. Nejdříve ho milovala, avšak nechtěla nic měnit a potom ho toužila mít u sebe tak moc, až z toho bláznila.

"To nevím, Em."

Když Lucka odešla a Ema se trochu uklidnila, zaklepal někdo na dveře jejího pokoje. Aniž by čekala na vyzvání, vkráčela důstojně dovnitř její matka, posadila se na postel vedle ní a starostlivě si ji změřila.

"Zlatíčko, co se děje?"

"Nic, mami, všechno je v pohodě." zašeptala Ema a snažila se neukazovat jí zarudlé oči a tvář.

"Slyšela jsem pláč." Matka ji něžně pohladila po vlasech a Ema si povzdechla. "Jde o toho chlapce, Davida?" otázala se jí po chvíli.

Ema přikývla. "Ano. A taky jsem udělala strašnou chybu a teď nevím, jak ho přimět, aby mi odpustil." Kupodivu se jí ulevilo, když to mamka věděla. Vždycky si s ní dokázala dobře popovídat. Zbytečně se nevyptávala a nevymáhala na dceři podrobnosti. Ema byla ráda, že i nyní byla tolerantní.

"Hmmm. Asi mi neřekneš, co jsi mu provedla tak hrozného, co?"
Ema pomalu zavrtěla hlavou. "Styděla by ses za to, jak strašnou máš dceru."
"Ale ne." Matka se pousmála. "Ale pokud ho to opravdu ranilo, měla by ses mu omluvit."
"To už jsem zkoušela."

Maminka se znovu zamyslela a pak jí přes čelo přeběhly vrásky, jak ho starostlivě svraštila. Smutně se na dceru obrátila.

"Ty ho miluješ." konstatovala.
Ema popuzeně zavrčela. "Á, jak ty dokážeš všechno vyčmuchat."

"Takže ano?" Maminka se k Emině překvapení zatetelila radostí. "Moje dcera je prvně zamilovaná. To je krásné." Vrhla se k dívce a objala ji.

"Co je na tom krásného?"
"Nic, pokud není láska opětovaná. Miluje i on tebe?"
"Mami..."
"Prosím..."

Dívka se kousla do rtu. Její pocity se mezi sebou praly. Slzy si vybíraly zda budou smutné, nebo šťastné. Ústa se nutně chtěla usmívat a vytvářet kolem sebe lehké vějířky vrásek.

"Ano. Miluje..."

Maminka moudře pokývala hlavou. Vypadala v tu chvíli jako prorok, který vykonal věštbu a ta se vzápětí vyplnila. Emě připadala legrační a tak se neubránila lehkému úsměvu.
"Potom stačí jen počkat, miláčku. On sám za tebou příjde a snad ti odpustí."
"Děkuju mami."
Dívka byla vděčná alespoň za takové konejšení. To však ještě netušila, že matka má naprostou pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 deniska4ever deniska4ever | Web | 8. srpna 2012 v 11:29 | Reagovat

ahoj přijd se ke mně podívat :) rozjela jsem svůj blog po roce :).. A mrkni na tu ikonku- džekův ranč- díky ahoj :)

2 Lesee. Lesee. | Web | 8. srpna 2012 v 15:45 | Reagovat

haha, děkuju. :D

3 Ssi Ssi | Web | 8. srpna 2012 v 18:31 | Reagovat

Krásně napsané :o :)

4 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 18:39 | Reagovat

[3]: Děkuju :))

5 miss VeЯůů~ miss VeЯůů~ | Web | 8. srpna 2012 v 18:47 | Reagovat

Pěkně napsané :)

6 ssi ssi | Web | 8. srpna 2012 v 18:57 | Reagovat

Děkuji mockrát,určitě sem někdy zajdu :).

7 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 19:01 | Reagovat

[5]: Dííky :))

[6]: Budu ráda:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama