Zůstanu, navždy - 17.kapitola

9. srpna 2012 v 22:38 | Jannie |  Zůstanu, navždy

Nu, vypadá to, že téhle povídky se jen tak nezbavíte. Chci ji dokončit za každou cenu. Pěkné počtení přeje autorka.




Další den Ema opět posílala SOS smsku Lucce. Neuběhlo ani pět minut a kamarádka se vyřítila zpoza roku nedaleké butovy. Rychle pospíchala směrem k ní lačná po nějakých novinkách. Asi deset metrů za ní si pomalu vykračoval Tomáš a se smíchem kroutil hlavou.

"Mluv!" sykla na ni Lucie, jakmile se před ní údýchaně zastavila, v roztomilém mikádku vepnutou sponku s beruškou. Ema se pobaveně usmála a odhodila si vlasy z čela. Nevýrazným gestem ji vyzvala, aby přišla blíž.

"Chytla jsem ho." řekla a nato jí vypověděla veškeré události té noci. Lucka byla bez sebe radostí, že si ani nevšimla příchodu svého kluka. Tomáš se za ni postavil a s úsměvem též naslouchal příběhu. Ačkoliv to Emě přišlo trochu trapné, že poslouchal její zážitky, nechala ho. Koneckonců to byl on, který jako první poznal, že Davida miluje a jemně jí to ,vmetl´ do tváře.

"No páni." zhodnotila kamarádka situaci, jakmile dívka skončila. Cítila se o hodně lehčí, když to někomu řekla, a taky již neměla tolik výčitek. Maminka ji totiž při snídani zkoumavě pozorovala a Ema se na ni studem nemohla ani podívat. Ani nechtěla vědět, co by se stalo, kdyby včas nezaslechla její kroky.

"Takže jste spolu?"

"Vypadá to tak."

"Jsem tak ráda." Obě se objaly. Ema se cítila jako nejšťastnější holka na celém světě. Během jedné noci se vymazaly všechny její obavy a trápení a její útroby byly naplněny čiročirou láskou a radostí ze života. Vypadalo to, že euforii je naplněná i Lucka. Společně se tedy vydaly do školy s Tomášem v patách, který situaci nikterak nekomentoval, ale šibalsky se na obě šklebil.

Před hodinou Ema Davida netrpělivě vyhlížela. Ale neobjevil se ani v matematice ani ve fyzice, která posléze následovala. Teprve v přírodopisu někdo zaklepal a vstoupil on. Dívce se při pohledu na jeho tvář rozbušilo srdce. David prošel dveřmi a položil překvapené učitelce na stůl omluvenku.
"Zaspal jsem." dodal na vysvětlenou a zamířil do své lavice. Jeho kamarád Jakub už v rychlosti chystal papír a tužku na piškvorky, které pravidelně hráli. Když si chystal věci, tmavé vlasy mu rozkošně spadaly do čela. Koutkem oka si Emu změřil a pak k ní vyslal pohled plný vášně a touhy. Usmál se. Dívka se zarděla studem a sklopila hlavu. Po celý zbytek vyučování se na sebe sotva podívali, ale jakmile zazvonilo, byli mezi prvními, kteří si začali balit své věci.

"A nezapomeňte si zopakovat kvadratické rovnice na páteční písemku." křičela magistra Květáková do všudypřítomného davového šílenství. Žel bohu ji téměř nikdo neposlouchal, všichni už toužili být pryč z toho upjatého ústavu, jemuž se přezdívá škola, ale hlavně od nechutných čísel.

Ema se cpala kupředu, aby užuž byla v šatně. Když v tu chvíli ji někdo polapil do svých ohromných spáru a zatáhl za dveře učebny. Dívka zaklonila hlavu a hleděla do Davidových uhrančivých očí. Okamžitě se sklonil a přisál se k jejímu hrdlu.

"Bože, už jsem to nemohl vydržet." zašeptal jí do ucha a jemně ho okusoval. Ema se k němu tiskla a bězděky přejížděla dlaněmi po jeho ohromných zádech.

"Já taky ne." hlesla. Nato ji vášnivě políbil. Vložil do polibku takovou touhu a dravost, až se jí podlamovala kolena. Jazykem zkoumal její ústa a dlaněmi si ji tisknul k sobě. Byli k sobě nalepení tělo na tělo, mezi jejich těly nebyla absolutně žádná škvíra. Nakonec se od sebe odtrhli a navzájem se ovívali horkým dechem.

"Pojď, vypadnem někam." Chytil ji za ruku a táhl za sebou. V šatně byla už jen Lucka s Tomášem. Jakmile viděli, že se dvojice blíží, raději se jí klidili z cesty. Ema kamarádce věnovala výmluvný pohled, oblékla se, obula a s veselým "čaute" vyrazili s Davidem ven.

Slabé zimní slunce jim svítilo do tváří, když se prodírali mezi překvapenými žáky. Pod nohama jim křupalo poslední podzimní listí značně ztuhlé mrazem, jenž všude panoval. Také trochu sněžilo, ale vítr veškeré zbloudilé vločky zahnal pryč. Dívka se zavěsila do Davida a šla tam, kam šel on. Dneska si rukavice vzala. Ale sundala si je a jejich nahé prsty se spojily. Zahřívaly se navzájem. Díky tomu jí procházelo daleko větší teplo, než kdy jindy.

Netušila, kam ji vede, ale jakmile v dálce zahlédla stromy listnatých líp a dubů, kovové ohrazení a první lavičky, prudce se zarazila.

"Ne." zavrtěla hlavou a vyděšeně sledovala ty námrazou pokryté větve. Vypadaly jako prstnaté pařáty, které ji stahovaly k sobě. "Ne, tam ne, Davide..."

David se smutně pousmál a pevně ji uchopil za ruku.

"Emo. Vím, že je to pro tebe těžké, ale...jednou to musíš překonat."

"Ne, ne. Nechtěj, abych tam šla. Proč mi chceš připomínat takové věci?" Měla oči divoce vykulené a nedokázala odtrhnout zrak od parku.Ve svém hlase cítila zoufalství. Divoce polykala.

"Chci, aby ses nad ně povznesla...neboj se, budu u tebe."

Znovu zavrtěla hlavou, ale nebránila se, když ji pomalu vedl ke vchodu. Vstoupili mezi stromy. Všechno kolem bylo pokryto bílou peřinou, stromy, listy, větévky. I tak si dokázala vybavit místo, kde před několika týdny našla ležícího Davida s ránou v břiše. Vzpomínala, jak zranění zacpávala mikinou, na jeho prosebný pohled, šarlatovou krev na svých rukou...

Zavřela oči a zpod řas vyklouzla zbloudilá slza. Posadila se s Davidem na lavičku a on ji k sobě přitiskl. Špičkami prstů jí stíral z tváře krůpěje slz.

"Pamatuješ si něco?" vzlykla a zavrtala mu obličej do hrudi. Pevně ji objal. Cítila ve vlasech jeho horký dech, který se v obláčcích páry vznášel vzhůru.

"Pamatuju si bolest." řekl chmurně. "Pak jsem otevřel oči a spatřil tebe. Všechno bylo pryč, zůstalas jen ty. Řekla jsi, ať se nehýbu. Už tehdy jsem se do tebe zamiloval. Když jsem vyšel z nemocnice, měl jsem jediný cíl. Být s tebou. Až do smrti."

Emě po tvářích najednou stékaly i slzy štěstí. Děkovala veškerému možnému božstvu za všechna úskalí, která jí v životě připravil, protože každý její krok ji dovedl k němu. Potom se zasmála a podívala se mu do očí.

"Jak je možné, že jsme kolem sebe chodili celé tři roky a téměř celé dětsví na prázdninách u babičky..."

"...a ani jednou nás nenapadlo, že bychom..."

"..mohli být spolu."

Okouzleně se zadívali jeden druhému do očí. Potom se o sebe opřeli čely a zhluboka na sebe zírali.

"Byl jsem tak slepý." zašeptal David a věnoval jí lehký polibek na nos. Usmála se.

"To my oba."

Poseděli ještě pár vteřin a pak ruku v ruce odešli nechávajíce tuto vzpomínku za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 9. srpna 2012 v 22:47 | Reagovat

Fuj, už jsem se bála, že se jim zase něco stane. Ale zdá se, že máš příliš mírnou povahu :D bezva kapitola.

2 Jannie Jannie | Web | 9. srpna 2012 v 22:50 | Reagovat

[1]:No zas tak brzo bych se neradovala :D protože mám docela drsné plány :D ale děkuju za pochvalu .))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama