Zůstanu, navždy - 18.kapitola

10. srpna 2012 v 13:25 | Jannie |  Zůstanu, navždy

Ták další kapitolka :)) Po této kapitolce si dám tak dva tři dny pauzu, abych vás trošku navnadila :DD těšte se, nebudete litovat :D snad. Tak si užijte kapitolu a další Eliščino vyptávání.





Ema se s Davidem rozloučila přede dveřmi jejich domku. Po náštěvě parku ji v poklidu doprovodil domů. Celou dobu si o tom povídali, přestože Ema nechtěla. David jí však řekl, že to ze sebe musí dostat a ne se tím užírat vevnitř.

"Kdo ti to vlastně udělal?" zeptala se nakonec, aby už nemusela mluvit ona. David se zamračil.

"Já ani nevím. Nechytili ho. Chtěl moji peněženku a já ji nemohl dlouho najít. Nakonec si myslel, že hledám zbraň, abych se bránil a tak mě bodl."

"Pamatuješ si na něj?"

Zavrtěl hlavou. "Jen trošku. Vím, že měl kuklu a károvanou košili, takovou zastaralou. Ale neviděl jsem mu do obličeje." Obrátil k ní zrak. Zvědavě nadzvedla obočí. Usmál se.

"Vyptáváš se jak ti mizerní policajti. Nebylo dne, kdy za mnou v nemocnici nebyli."

"Chtěli najít viníka." Ema ho sledovala koutkem oka. Zíral na ni, jako na nějakou čarokrásnou divoženku, jež se přiřítila z bažin, ohromila ho svojí krásou a teď ho touží zatáhnout do svého doupěte a sníst. V tom posledním měl pravdu. Toužila ho zatáhnout k sobě a sníst. Celého.

"Bylas tam vůbec někdy? V nemocnici?" zeptal se jí po předlouhé době, kdy už si myslela, že jí čte myšlenky a v duchu s ní souhlasí. Věřila, že by byl určitě pro.

Ošila se při vzpomínce na věci, které se s ní tou dobou děly. Měla deprese, pořád brečela a toužila zemřít, zapomenout. Nechtěla mu však vykládat o svých nemožných náladách, o tom, že téměř nekomunikovala ze světem a všechno ignorovala.

"Nemohla jsem. Nešlo to." Tázavě se na ni podíval a tak neochotně odpověděla.

"Bylo to příliš živé. Měla jsem pocit, že jakmile tě uvidím, tak se zblázním." A vypověděla mu všechno, protože věděla, že by to z ní stejně všemožnými způsoby vymámil. Celou dobu ji chápavě sledoval a jeho rysy byly stažené ve smutnou grimasu. Při poslední větě už skoro brečela. Objal ji a už se o tom nebavili.

Když se polibkem loučili u dveří, David si ji ještě na okamžik přitáhl k tělu a rozkošnicky jí kousal okraj ucha.

"Mám dneska v noci přijít?" Ema slyšela v jeho hlase jasné očekávání, cítila, že by si to moc přál. Zabloudila ve své mysli a snažila se přijít na to, jestli to také chce. Bylo jí jasné, k čemu nejspíš dojde. Ale chodili spolu pouhý den. Kousla se do rtu. Pak si uvědomila, že po sobě toužili již dlouho a byli spojení daleko dříve, než se dali dohromady. Připadalo jí to, jako by spolu byli měsíce.

Okamžik se na Davida tiskla, vychutnávala si jeho blízkost, divoké bušení jeho srdce, horkost, která z něj vycházela a pak pomalu přikývla.

Zatetelil se radostí a něžně ji políbil na rty. Ochutnával je, jako by je líbal poprvé. Pak se od ní odpoutal a se smíchem jí zamával. Ema ho hodnou chvíli pozorovala a teprve když z něj zbyla jen malá tečka na obzoru, odemkla dveře a vešla dovnitř.

Jakmile se zbavila zimního oblečení i obutí, nakráčela do kuchyně, kde právě maminka připravovala večeři. Táta seděl u televize a Eliška se urputně snažila mamince pomáhat.

"Jsem doma." zahlásila dívka své působiště a uloupila mamce z misky jednu vařenou bramboru.

"No konečně." Maminka horlivě míchala v hrnci nějakou skvěle vypadající omáčku smetanové barvy. Opět se nijak nevyptávala, jenom na dceru hleděla s očekáváním.

Nakonec si Ema uvědomila, že jí musí něco říct, protože přišla odvě hodiny později než normálně chodila ze školy a nějaké toulání po městě neměla ve zvyku. "Byla jsem s Davidem."

"Aha. S tím milým chlapcem?" Maminka se rozpustile usmála. "Říkala jsem ti, že ti odpustí."

Eliška na sestru hleděla a pak výskavě prohlásila. "To je ten, s kterým jsi hrála válenici?"

"S nikým jsem válenici nehrála, ty smrade." zasyčela na ni Ema a za matčinými zády jí hrozila pěstí.

Davidovo jméno nenechalo v klidu ani otce. Jakmile doplulo až k jeho uším, zbystřil a pomalu se doplížil do kuchyně.

"To je ten neřád, co tu byl minule?"

"Není to žádný neřád." bránila ho Ema zamračeně. Matka se k ní okamžitě přidala, za což jí dívka byla vděčná.

"Je to moc milý hoch."

"Co je to neřád, tati?" chtěla vědět Eliška a zvědavě přeskakovala očima z mamky na tátu a z táty na mě. Nikdo si jí však nevšímal.

"Vypadá slušně a je dobře vychovaný."

"No, jenom aby." zavrčel a zachmuřeně se vrátil ke své televizi.

"Má o tebe strach. Nemůžeš se mu divit. Já jen doufám, že nevyvedeš nějakou hloupost a budeš rozumná." Výmluvně se na dceru podívala a ta zakroutila hlavou.

"Bože, mami."

"Co by měla provést?" chtěla vědět sestřička.

"Jen podotýkám." pronášela s důležitostí, jakou prezident používal při svém proslovu, divoce kolem šermovala vařečkou a mávala na Elišku, jako že je to jedno. "Že jestli máte v plánu válenici, či cokoliv podobného, víš co k tomu použít, že ano."

Ema protáčela oči a zároveň se smála matčinu pojmenování milostného splynutí. Nakonec horlivě přikyvovala a zároveň vyvracela, že jsou spolu jeden jediný den, tak co od ní čeká a další nesmysly. Eliška, chudáček, nic z toho nechápala a tak se nabubřele otočila k jakési patlanici, kterou michala v misce. Ema v hloubi duše však věděla, že možná poruší veškeré svoje zásady, které si dříve stanovovala, když byla s někým ve vztahu. Žádný spěch. U Davida však nešlo nespěchat.

Nakonec se maminka, uspokojena jejími odpověďmi a ujišťováním, znovu obrátila ke své omáčce s tím, že ji zavolá, až bude večeře hotová a Ema se s miskou salátu od oběda zavřela do svého pokoje. Ještě předtím pohrozila sestře, ať si jí nepřeje, jestli ještě cekne. Ta na ni vyplázla jazyk.

Emu překvapilo, že matka nezmínila svoji noční návštěvu v jejím pokoji, ale zároveň jí byla vděčná. Obávala se totiž, že by zrudla natolik, až by bylo všem jasné, co prováděla.

Po klidné večeři, kdy probírali jen samé hlouposti nebo Eliščinu Vánoční soutěž, která se ten rok konala, a v níž sestra chtěla mermomocí uspět, klidně za sebou zanechajíc jakékoliv oběti, se Ema osprchovala voňavým šampónem a ulehla do postele. Asi dvě hodinky si četla než ji zmohl spánek. Po nějaké době ji probudilo tiché zaklepání na okno a ona se s radostným očekáváním vydala otevřít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Huyana Huyana | Web | 10. srpna 2012 v 19:21 | Reagovat

Nesmierne sa teším na dalšiu kapitolu. :-)
Zdá sa mi to, alebo sa stále zlepšuješ v písaní? Ak je to ešte možné... :D

2 Liss Liss | Web | 10. srpna 2012 v 19:46 | Reagovat

páni, Eliška je super. Kdyby byla moje sestra, asi by mi lezla na nervy, ale takhle je to vtipný. Ale když mluvíme o válenici, moje sestra pro to má taky výraz, a to už jí je deset. Říká tomu hopskání :DD
Teď jen přemýšlím, jestli to zaťukání na okno je David nebo nějaký hnus, co ji chce znásilnit

3 Jannie Jannie | Web | 10. srpna 2012 v 20:32 | Reagovat

[1]: Doufám, že ano :D moc děkuju za pochvalu :))

[2]: Díky :D trochu mě k ní inspirovala jedna postava z knihy Lenky Lanczové :D
:D :D jééj ty máš nápady, v další kapitole to ještě dopadne dobře :))

4 Liss Liss | Web | 10. srpna 2012 v 20:55 | Reagovat

[3]: ok, těším se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama